Bláto, nedostatkový zdro

Obrovský norský zábavní park Kongeparken a maličká česká mateřská škola Oldřichovská v Hrádku nad Nisou toho nemají mnoho společného. Jednu věc ale přece. Obě instituce zřídily na svých pozemcích takzvané „přírodní dětské hřiště“.

Jak se dočtete v příštím Respektu, dětská hřiště imitující volnou krajinu jsou v poslední době trend. Prolézačky, houpačky, kolotoče a pískoviště jsou herní prvky minulosti. A místo nich nastupují kameny, uměle navršené kopečky, křoviny a padlé stromy. Odvážnější tvůrci přírodních hřišť dopřávají dětem třeba i trvale podmáčenou zem, prostě bláto.

Pro lidi starší generace budou podobné projekty asi těžko pochopitelné. Jako děti vyrůstali ve světě, kde bláta bylo dost. Budování hřišť s uměle podmáčenými plochami se potom z jejich pohledu může jevit pouze jako další důkaz toho, že generace dnešních rodičů malých dětí definitivně přišla o rozum.

Nabízí se ale i druhý pohled: z bláta, křovin, kamenů, prostě z volné přírody, se postupně stává nedostatkový zdroj.

Není to vlastně žádná novinka a kromě menšiny romantiků to ani nikoho dvakrát netrápí. Jenomže trápit by asi mělo. Jak je na první pohled patrné, většinu času dnes trávíme v racionálně projektovaných prostorech, kde každá část má přesně vymezenou funkci: chodník je na chození, silnice pro auta, lavička na sezení, houpačka na houpání, vodotrysk pro okrasu.

Dospělým tohle členění vyhovuje a do velké míry jim usnadňuje život, pro zdárný vývoj dětí je ale smrtící. Zásadním způsobem totiž omezuje příležitost ke svobodné hře, která pro člověka – stejně jako pro všechny ostatní savce – představuje nutný předpoklad k utvoření dospělé osobnosti. Ve světě, kde drtivá většina prvků má dopředu definovanou funkci, si ale svobodně hrát nejde.

Přírodní dětská hřiště jsou první pokus jak dětem příležitost ke svobodné hře znovu dát. Působí to samozřejmě absurdně, imitovat na omezeném prostoru často ohraničeném plotem volnou krajinu. Ale první pokusy rysy absurdity prostě mívají.